Harry Potter a dávní mágové - Záhadná budoucnost

„Co si sakra o sobě myslí, že když od nás dostal tuhle moc, tak může na potkání zabíjet lidi a chovat se jako Smrtijed?“ burácel hlas, který Harryho dokonale probudil.
„Ale, Jamesi. Vždyť to všechno byly souboje. Měl by si na něj být hrdý. Zvládl to opravdu bravurně,“ zastával se hlas, který patřil bývalému bradavickému řediteli.
Harrymu docel rychle došlo, kde je a co se děje. Zažíval znovu Talentus Resurretionis. U postele stál jeho otec s profesorem Brumbálem a vášnivě diskutovali o akci Řádu. Lily stála kousek od nich, ale do debaty se nezapojovala. Jen pozorovala ležícího Harryho a usmívala se na něj.
„A co mělo znamenat to s Červem. To byl podle tebe taky souboj?“ zuřil James.
„Ne,“ vstoupil do hádky Harry, „To byla pomsta.“
Teprve teď si James a Brumbál uvědomili, že Harry už nějakou tu dobu nespí.
„Cože?“ vykulil na něj oči James.
„Vy jste snad nechtěli být pomstěni,“ zavtipkoval mladík.
„Jasně že chtěli, ale ne abys ho popravil,“ zklidňoval se James.
„Právě takhle to byla ta správná pomsta, tati. Musel poznat, že udělal chybu. A uznej, že kdybych na něj použil Avada kedavra hned, tak bych ho nedonutil k tomu, abych se alespoň dozvěděl jeho část příběhu. Ne že bych vám nevěřil. Ale chtěl sem slyšet, co si byl ochotný vymyslet,“ oznámil klidně Harry.
„Ale vždyť to šlo udělat i jinak,“ řekl James trochu nalomeným hlasem.
„A řekni mi jak. Dát ho do Azkabanu? To by ho Voldík za chvíli osvobodil a já bych proti němu mohl na bitevním poli stát znovu. Ale ty pochop, že tím, jak se dal na druhou stranu mi sebral možnost normálního dětství. Netušíš, co to pro mě bylo,“ obeznámil Harry.
Jakmile to dořekl, tak se mu po tváři začala kutálet první slza. On ale nechtěl brečet, nechtěl ukázat svojí slabost v porovnání s tím, jak chladně zabil Pettigrewa. Velmi se ho ovšem dotkla slova otce. To, že se snad nad zrádcem mohl slitovat opravdu nečekal z úst člověka, který kvůli jeho zradě zemřel. Ale to, co již jednou bylo vyřčeno, nelze vzít zpět.
„My to víme, Harry,“ nezůstala stranou Lily, „Víme všechno.“
„Jo a co všechno. Víte, že sem musel do jedenácti bydlet v přístěnku pod schody? Víte, jak sem musel u Dursleyových dřít jako kůň, abych měl právo na spánek?“
„To všechno víme,“ oznámila Lilly.
„Tak vy to víte. Hm …A mohl bych vědět, jak jste se dověděli?“ docházela Harrymu trpělivost.
„My máme schopnost vidět všechno, co se děje na zemi,“ osvětlila Harrymu matka.
„Takže vy sledujete všechno, co se na zemi šustne?“
Lilly jen pokývala hlavou.
„No to je skvělý. Tak moji rodiče sou vševidoucí a nemůžou nic udělat.“ ulevil si Harry.
„Harry. I kdyby jsme ti chtěli pomoct, tak nemůžeme. Nesmíme zasahovat do věcí, které nám nepřísluší,“ promluvil Brumbál.
„Tak vám nepřísluší dohlížet na vlastní rodinu? Sem poslední z rodu a jak vidím, tak vám to je jedno,“ zuřil Harry.
Náhle pocítil ono nechvalně známe škubnutí u pupíku a byl silou vtažen zpět do svého těla. Pak již následoval přenos energie.
Pomalu otevřel oči. Ležel ve své posteli na Grimmauldově náměstí, u které na křesle seděla schoulená spící dívka s rudými vlasy. Harry vstal co nejtišeji, aby jí nevzbudil, přešel ke krbu a začal se koncentrovat na koupelnu. Po několika vteřinách se opravdu před ním objevily dřevěné dveře. Pomocí kouzla si přivolal nějaké oblečení, protože stále byl v tom, v čem šel do akce a vzal za kliku. Jistým krokem došel do středu místnosti, kde se svlékl a s chutí se položil do již napuštěné vany. Nepřemýšlel o tom, jestli se mu zjeví budoucnost nebo ne. Jen se ponořil do vody a zavřel oči.
Nacházel se na ministerstvu kouzel. Byla to přesně ta samá místnost, kterou navštívil v Brumbálově myslánce, ve které probíhal soud s Igorem Karkarovem. Ta samá místnost, ve které se projednával jeho přestupek ohledně nedovoleného použití kouzel při útoku mozkomorů v Kvikálkově. Teď v ní byl znovu, ale zřejmě v pozdější době. Sál byl zaplněn k prasknutí. Poznával některé přítomné, jako třeba Minervu McGonagallovou, Remuse Lupina, Molly Weasleyovou, její syny Charleyho a Billa, Fleur Delacourovou. Uprostřed místnosti bylo křeslo na kterém seděla velmi krásná dívka. Měla drobnější postavu, dlouhé rudé vlasy a hnědé oči. V Harrym hrklo. Ginny Weasleyová seděla zhroucená v křesle a ztěžka oddychovala. Bylo na ní vidět, že jí musel někdo dost mučit, než jí přivedli sem. Z úst jí stékal potůček krve a dýchala velmi rychle a zlehka, jako by se snad bála pořádně nadechnout. Tvářila se však velmi vyrovnaně a klidně. Silné řetězy jí obepínaly její drobné ručky a její pohled, který znamenal nenávist a smrt, směřoval na člověka, který seděl v čele poroty. Ihned v něm poznal otce té nebohé dívky. Pan Weasley vypadal neuvěřitelně ztrhaně. I z dálky velmi dobře znatelné kruhy pod očima, na čele plno vrásek a ve tváři vepsaný výraz největší zoufalosti z něj přímo vyzařovali. A navíc byl minimálně o takových deset kilo lehčí. Než se však stačil Harry vzpamatovat z předešlého šoku, který byl značný, začal předseda řeč.
„Paní Guinevro Potterová, jste vyšetřována za podezření z mučení a vražd nejméně dvaceti mudlů, několika bystrozorů, dále členů Fénixova řádu a v poslední řadě …“ na malou chvilku se odmlčel, „A v poslední řadě za chladnokrevnou vraždu vašeho manžela Harryho Jamese Pottera.“
Harry se musel chytnout opěradla křesla, na kterém seděla Ginny, aby se neskácel na zem. V hlavě mu pořád zněla slova „za chladnokrevnou vraždu vašeho manžela Harryho Jamese Pottera. Harryho Jamese Pottera.“
Pohlédl do tváře dívce, kterou bezmezně miloval. Neviděl v ní jediný záblesk soucitu nebo lítosti. Prostě nic takového. Vyzařoval z ní jen chlad, odhodlání a duše bez výčitek svědomí.
„Přiznávám. Ty mudli jsem zabila. Neměli právo žít. Ale bystrozory a členy Řádu sem zabila v sebeobraně. A Harryho …“ odmlčela se, podívala se ke dveřím a v očích se jí začaly lesknout slzy, „Toho jsem milovala, ale musela jsem splnit jen přání svého mistra.“
„Přání? Jaké přání? Vždyť si ho chladnokrevně zavraždila,“ vykřikl muž z davu, který byl podle Harryho soudu tak o pět let starší Remus Lupin.
Tento výkřik dokonale vyburcoval dav, který začal nebohou Ginny zahrnovat nejrůznějšími nadávkami a přívlastky. Tak se však proti tomu ani neohradila. Jen jejich ubohé výlevy snášela se zavřenýma očima a budila dojem, že je ani trochu nevnímá.
„Ticho,“ zařval pan Weasley zesíleným hlasem.
Obecenstvo se hned uklidnilo a dále sledovalo řízení.
„Jako korunní svědek je předvolán přítel zavražděného Harryho Jamese Pottera, pan Remus Lupin,“ řekla kouzelnice po pravici pana Weasleyho.
Lupin se zvednul ze svého místa na jedné z odstupňovaných lavic a přešel do středu místnosti, kde se mu objevilo křeslo, ale o hodně pohodlnější než to, na kterém seděla chudák Ginny. Pak k němu přistoupil nějaký kouzelník a vložil mu do rukou flakónek o neznámém obsahu. Remus do sebe kopnul obsah a pohodlně se usadil do křesla
„Tak pane Lupine, mohl by jste nám povědět, jak se to podle vás odehrálo?“ vyzvala ho ta samá čarodějka.
„Pamatuji si to, jako by to bylo včera …“
Náhle Harry pocítil, jako by ho někdo protahoval trubkou a ocitl se u lesa v blízkosti Doupěte. Okolo něj dost brutálně zuřila bitva, ve které se střetly dva tábory. Do jednoho patřili členové Řádu s bystrozory a do druhého by se daly zařadit osoby v černých pláštích a kápěmi přes obličej. Procházel se kolem soupeřících párů a hledal nějakou známou tvář, která by mu mohla alespoň trochu objasnit situaci. K jemu zděšení však nenarazil na nikoho. Hledal Rona a Hemiona. Hledal Ginny. Hledal dokonce sám sebe. Nic. Chvíli se procházel v zuřící bitvě a kouzla jim neškodně prolétala, když narazil na vyšší postavu, oděnou v černém koženém plášti, kapucí přes hlavu a tváři zakrytou magickým štítem.
„Co ten tady dělá,“ řekl Harry, když k zemi dopadl protivník zahaleného.
„Avada kedavra,“ křikl chlapec, ale kletba mužem v plášti neškodně prolétla.
„Chytrý kluk. Hmmm. To ti nemohlo dojít, že pokud tebou prolítávají jejich kouzla, tak jimi budou prolítávat ty tvoje. - Já vím. Síla zvyku.“
To už k Acaniovi doběhla Nymfadora Tonksová a začala s ním svádět zuřivý souboj na život a na smrt. Pálila jedno odzbrojovací kouzlo za druhým, místy to proložila smrtící kletbou nebo poutacími kouzly. Zahalený je však jen pohyby rukou odkláněl a nějaká dokonce ničil za letu. Prostě máchl rukou a kouzlo se rozplynulo. Tak to pokračovalo několik desítek vteřin, po kterých byly na Tonksové jasně patrné stopy únavy. Její útoky se stávaly víc a víc nepřesnými a spontálními. Když už na ní bylo znát, že drží hůlku jen silou vůle a vysílá kouzla spíš ze setrvačnosti, než že by nad tím nějak přemýšlela, tak jí poslal Acanius pohybem ruky na kolena a její hůlka se mu objevila v dlani.
„Nymfadoro, proč to muselo dojít až takhle daleko? Proč jste se ke mně nepřidali už tenkrát. Oba by jsme si ušetřili spousta problémů,“ oslovil jí Acanius.
„Přidat se k tobě? To radši zemřu,“ křikla Tonksová.
„Neříkej dvakrát,“ pronesl klidně Acanius a v dlani se mu objevila ohnivá koule.
Tonksová sebou vyděšeně trhla a v očích se jí objevil čistý strach, který by šel rovnou stáčet.
„Zeptám se tě jenom jednou, tak si odpověď pořádně rozmysli. Přidáš se k nám nebo ne?“ přešel hned k věci Acanius.
„Nikdy. A jak sem řekla. Radši zemřu, než abych se k tobě přidala,“ podepsala si rozsudek smrti Tonksová.
„Jak chceš. Si sice dobrá čarodějka a bude tě škoda, ale já to nějak přežiji,“ zakončil Acanius.
Jakmile domluvil, ohnivá koule mu vylétla z ruky a zasáhla Tonksovou do srdce. Ta ihned vzplála a během několika sekund se proměnila v prach. Nikdo si toho nevšímal. Všichni byli natolik zabrání do bitvy, která rozhodovala o životě nebo smrti. Vlastně jeden si toho všimnul až moc dobře. Byl to Remus Lupin. Viděl skon ženy, kterou miloval, a byl ochoten se pomstít. Rozběhl se jak nejrychleji mohl na jejího vraha, který si už tou dobou klestil cestu mezi bystrozory a zabíjel je jednoho po druhém. Bez sebemenšího slitování.
Vypadalo to, jako by se před nimi procházel nový Voldemort. Ne. Acanius Dicidius byl ještě horší. Voldemorta šlo zabít docela snadno. On totiž neměl takovou moc, aby odrážel, vyhýbal se a měnil směr těch nejsilnějších kleteb. Kleteb, které dokážou během zlomku vteřiny vysát život „do mrtě“.
Když se k němu dostal Remus asi na pět metrů, vykřikl: „Zamia eos.“
Z hůlky mu vytryskl zářivě modrý paprsek. Byla to ta nejsilnější kletbu, kterou znal. Znal jí vlastně jenom on, protože jí před několika týdny vymyslel v očekávání dnešního střetu. Acanius jí však během letu zničil a než se stačil Remus jakkoliv zatvářit, odhodil ho tlakovou vlnou o mnoho metrů daleko a tam zmrazil. Lupin byl v pasti. Nemohl se bránit, měl sice hůlku hned vedle sebe, ale nemohl se pro ní natáhnout a bránit se. Acanius se však na něj jen usmál a natáhl k němu ruku. Removi se začala hlava proti jeho vůli natáčet. Otočila se o nějakých 60° a mohl tak sledovat souboj nejdůležitější. Harry, který až dosud nebyl schopen pohybu, ne že by snad na něj působilo nějaké kouzlo, ale byl jen zaskočen Acaniovou krutostí, se konečně pohnul a vyrazil k onomu souboji. Vrah Tonksové měl před ním ale obrovský náskok. Jakmile dosprintoval do kruhu, který utvořili zástupci obou válčících stran, nezatěžoval se tím, aby stál za nimi, jednoduše je proběhl a naskytl se mu dost zvláštní pohled. Uviděl sám sebe, jak bojoval s Ginny. Byla oblečena jako ostatní v černém plášti, ale neměla nic, čím by si mohla zakrývat tvář. Souboj byl vyrovnaný a Harry měl i navrch, ale jeho největší chyba byla ta, že jí nechtěl zabít. Úmyslně nevypouštěl kouzla o takové síle, která by jí způsobila nějaká vážnější zranění. Oba byli soubojem již dost unavení, protože se táhl už od začátku bitvy. Jako by se snad Ginny s Harrym chtěla utkat a naopak. Harry právě vykryl jedno z Ginniných kouzel, ale pod vlivem únavy si nevšiml, že na něj letí kouzlo Prince dvojí krve. Zasáhlo ho plnou silou a rozpáralo mu hrudník. Zhroutil se na kolena. Jednou rukou se pokoušel vyléčit svoje zranění, ale byla na tolik vážná, že mu to pouze prodloužilo utrpení, které zbývalo do jisté smrti. Z posledních sil se pokoušel natáhnout pro hůlku. Ta však byla od něj poměrně daleko a tak zkusil jiný způsob. Rozevřel dlaň a během sekundy se mu v ní objevil Druhý Nebelvírův meč. Ztěžka namířil čepelí na Ginny a uzavřel jí do klece z něčeho, co vypadalo jako čerstvá krev. Ona stěna se k ní začala rychle přibližovat. Na Ginny bylo vidět, že sice měla strach, ale rozhodně nepropadala panice. Pokusila se několika kouzly zeď prolomit, ale marně. Pak pláň ozářilo jasně černé světlo, které pocházelo z ruky Acania Dicidia. Zář se vpila do stěny, která obklopovala Ginny a doslova jí roztavila. Dívka mu za to věnovala krásný úsměv.
„Proč, Ginny? Já tě miloval. Proč se to muselo stát?“ vysoukal ze sebe Harry, kašlajíc krev.
„Ty se ptáš proč? Kdyby ses k nám přidal, nemuselo se to stát. Mohli jsme bojovat bok po boku proti všem, kteří by se nám protivili,“ pronesla Ginny se slzami v očích.
„Takhle končí velká láska, velkou zradou. Víš, je to hodně zvláštní pocit, když ti milovaný člověk vrazí dýku do srdce,“ filozofoval Harry.
Pak se z posledních sil zvedl a došek k Ginny. Jemně jí políbil na rty a ona mu polibek automaticky oplatila. Náhle před ní poklekl.
„Já sem se s tím už smířil. Jestliže mě chceš zabít, prosím,“ pronesl své poslední krédo.
Uchopil její drobnou ručku a položil si jí na místo, kde mohl mít srdce. Určit přesně to nebylo možné, protože po zásahu kouzla, bylo jeho tělo v dost dezolátním stavu. Ginny to dost překvapilo. Měla teď bytí a nebytí své životní lásky ve svých rukách a evidentně na to nebyla připravená tak, jak myslela. Nemohla se rozhodnout. Má uposlechnout rozkazy a splnit misi, nebo zachránit Harryho, vyléčit mu zranění a pokusit se s ním žít někde daleko od všeho kouzelnického. Chvíli se mu jen tak díval do těch smaragdových očí a zažívala neskutečný vnitřní boj. Její rozhodnutí však urychlil ten samý muž, který jí před několika okamžiky zachránil, a teď k ní promlouval skrz nějaké magické spojení: „Ginny, je čas. Musíš splnit úkol.“
To byl impuls, který jí otevřel oči. Zhluboka se zadívala do těch nejkrásnějších očí na světě, naposledy ho políbila a pak s těžkým srdcem řekla: „Prosím, Harry, odpusť mi. Ale stejně tě budu navždy milovat.“
Pomalu odtáhla svou ruku od Harryho, ale stále mířila na to samé místo. Náhle jí z ruky vyšlehl jasně modrý blesk, který ihned po nárazu do chlapce, tedy spíš muže, jeho tělo proměnil v popel. Ginny okolo místa Harryho skonu načrtla ve vzduchu kruh. Zvedl se silný vítr, který jeho ostatky roznesl do širokého okolí. Úkol byl splněn. Harry Potter zemřel a Acaniovi síly se začali hromadně přemisťovat. To byl signál pro přeživší obránce. Začali na ně pálit jednu smrtící kletbu za druhou. Acanius však své kouzelníky ochránil nějakým štítem, od kterého se kouzla odrážela. V konečném důsledku to dopadlo tak, že si bystrozoři a členové Řádu zkrátili odraženými kouzly své řady o pár stoupenců. Harry to všechno pozoroval se zatajeným dechem. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Jeho životní láska ho před zraky mnoha skvělých kouzelníků zabila a nikdo jí v tom nedokázal nijak zabránit. Všichni tam na ně jen civěli. Než si to však stačil uspořádat v hlavě, začal ho někdo protahovat trubkou.
„ …to bylo,“ zakončil Remus svůj monolog.
„Děkuji, pane Lupine,“ pronesla kouzelnice po pravici pana Weasleyho, „Musím Starostolici připomenou, že svědek vypovídal pod účinky Veritaséra a tudíž je jeho výpověď jednoznačně pravdivá.“
Pan Weasley jen sklesle seděl na svém místě a nepřítomně hleděl své dceři do očí. Jako by snad očekával nějaký náznak lítosti. Ničeho takového se ale nedočkal. Z Ginniných očí vystupoval jen ledový chlad. Přesně takový jako z Voldemortových, když pozoroval Harryho.
„Jako zástupce předsedy Starostovce navrhuji doživotí. Kdo je pro?“ vyzval členy poroty obtloustlý zakrslý kouzelník, který měl místo hned vedle otce souzené.
Zvedlo se mnoho rukou, ale ne všechny.
„Kdo se zdržel hlasování?“ pokračoval kouzelník.
Ruku zvedl jen pan Weasley a asi tři další.
„A kdo je pro zproštění žaloby?“ zakončil zbytečnou otázkou.
Ruku nezvedl nikdo, ale slova se chopila mladá členka poroty: „Mám za to, že pro tento případ a kvůli magické zdatnosti souzené je doživotí velmi mírné. Navrhuji trest smrti,“ v sále to zahučelo a lidé se mezi sebou začali bavit s takovou vervou, že málem nebyl slyšet ani hlas oné kouzelnice, která k tématu dodávala, „A to přesněji kletbou Avada kedavra. Je mi jasné, že takový trest nebyl vyřčen již několik let, ale v závažnosti takového případu si myslím, že adekvátnost je jednoznačná. Kdo je tedy pro?“
Ruku zvedli všichni až na pana Weasleyho a ty samé tři kouzelníky, kteří se minule taktéž zdrželi hlasování.
„Kdo je proti?“
Teď zvedli ruku předseda a oni tři.
„Ticho,“ zařval na celý sál pan Weasley těžkým a skleslým hlasem.
Všichni ihned přestali s debatami a bedlivě čekali, co bude následovat.
„Guinevro Potterová, poměrem hlasů osmnáct ku třem, jste shledána vinou z mučení a smrti minimálně dvaceti mudlů, několika bystrozorů, členů Fénixova řádu a vraždě svého manžela Harryho Jamese Pottera a odsuzujete se k trestu smrti kletbou Avada kedavra. Trest bude proveden ihned po skončení soudu.“
Davy šílely. Ze všemožných koutů byly slyšet jen souhlasné názory a zřejmě nikdo nelitoval život tak mladé a krásné dívky, který měl během několika okamžiků vyhasnout. Do sálu vstoupili dva bystrozoři a ujali se odsouzené. Té ihned povolily řetězy, které jí poutaly ke křeslu, a se svou eskortou byla doprovázena na to jediné možné místo. V závěsu za nimi kráčela celá porota Starostovce, za nimi pak pan Weasley s manželkou a jejich syny Billem a Charliem. Harry je následoval. Už mu nepřipadalo divné, když skrz něj procházejí kouzelníci. Nezabýval se tím. Jen následoval svojí lásku na popraviště. Kráčeli podzemními chodbami ministerstva a směřovali neustále dolů. Po několika minutách se ocitli zřejmě v posledním patře ministerstva. Schody je dovedly do rozlehlé kruhové místnosti, která byla ozářena pouze pochodněmi, které levitovali u stěn. Naproti dveřím byl veliký, zdobený krb, u kterého hlídali čtyři statní bystrozoři. Ginny vykračovala velice jistým krokem, ale pořád to nebyl takový krok, který od ní Harry znal. Vypadala, jako by byla něčím oslabená, jako by neměla všechnu svojí energii. Za ní šli oba její strážci, kteří ji bedlivě pozorovali, snad aby jí při pokusu o útěk případně zlikvidovali. Celá rodina Weasleyova byla velice zdrcena a bledá. Nejvíce však byla zdrcená hlava rodiny. Když se na něj Harry podíval, pochopil, jak se musel cítit Barty Skrk, když odsuzoval vlastního syna k doživotí v Azkabanu. Jeho pohled byl prázdný a oči plné slz. Chůzi měl kolíbavou a kdyby ho nepodepíral jeden z jeho synů, nedošel by ani sem. Smuteční průvod došel až k oběma bystrozorům. Pan Weasley na ně jemně kývnul. Jeden z nich vytáhl z kapsy zelený prášek a podal ho tomu, který dohlížel na odsouzenou. Ten s ní vstoupil do krbu a řekl: „Azkaban.“
Tak to po něm udělali i ostatní. Když už zůstal Harry sám, jen s těmi co hlídali krb, ucítil opět tlak za pupíkem.
Ocitl se na nádvoří nějaké zříceniny. Azkabanské vězení již nevypadalo tak, jako za „starých dobrých časů“. Mříže byly vylámané, zdi rozpadlé a díry v těch, které zůstaly stát nebyly nijak zakryté. A pokud šlo o nějaké vězně, ti by se dali hledat jedině lupou.
„Musela se tu odehrát strašná bitva,“ napadlo Harryho a ani netušil jak blízko byl pravdě.
Z prohlídky zříceniny ho vytrhly kroky. Otočil se tím směrem a uviděl „smrtící karavanu“, jak si to ještě v doprovodu pěti zahalených ostav štráduje přímo k němu. Zastavili se jenom dva metry před Harrym. Paní Weasleyová, kterou teď už museli podpírat oba synové, stála opodál a sledovala, co se bude dít. Ginny byla dovedena doprostřed nádvoří. Ony zahalené postavy stály vyrovnané před ní v řadě a mířili jí hůlkami na srdce. Teprve teď jí pustil její bystrozorský doprovod, kteří od ní odstoupili dobrých několik metrů.
„Guinevro Potterová, byla jste odsouzena k trestu smrti, který bude proveden ihned. Chcete před vykonáním rozsudku ještě něco říct?“ pronášel pan Weasley třesoucím se hlasem.
Ginny se na něj hrdě podívala a tvrdě poznamenala: „Snad jenom tohle. Neprosím vás. Jenom vás varuji. Nedělejte to. Pokud zemřu, budete si přát, aby jste mě následovali pokud možno bezbolestně,“ přitom se z jejího hlasu vytratil obvyklý spisovný tón.
Všichni na ní koukali,jako na blázna. Za pár okamžiků zemře a ještě si jim dovoluje vyhrožovat. Namísto toho, aby se pokoušela smířit s bohem. Pan Weasley „popravčí četě“ pokynul a sám od nich odstoupil o několik metrů.
„Avada ...“
„Počkejte,“ vykřikla Ginny a četa přestala, „Pokud mám zemřít, chci vidět vaše tváře.“
Jako na rozkaz si postavy sundaly bílé kápě z hlav. Dívka si je pozorovala a vypadalo to, že tím obrazem není vůbec překvapená. Harry přešel tak, aby si mohl osoby prohlédnout. Vyděšeně sebou trhnul. Dvě z nich poznával nad slunce jasně. Byly to jeho rodiče. Lily a James Potterovi. Vypadali stejně, jako z Harryho snů, akorát o několik vrásek na čele, které jim dodávali takový dekadentní vzhled, měli více. Po dlouhém pozorování jeho životodárců pohlédl na zbylé tři kouzelníky. Jedna z nich byla ona krásná kouzelnice, kterou Harry potkal jen jednou a to na zasedání Rady Fénixova řádu. I jí se po tváři objevily hluboké vrásky. Zbylé dva kouzelníky neznal, ale něco ho k nim přitahovalo. Měli ve tvářích zvláštní bázlivý výraz a ruka s hůlkou se jim třásla. Jeho další pozorování protrhla sborově vyřčená dvě slova, která zabijí.
„Avada kedavra.“
Ani nevěděl proč po tom, co viděl udělal, ale vrhl se před Ginny a pokusil se jí ochránit vlastním tělem. Opět mu nedošlo, že ať se pokouší o cokoliv, tak do ničeho nedokáže zasáhnout. Kouzla jim prolétla a v okamžiku, kdy byla jen necelý metr před Ginny, která mimochodem neměla ve tváři vepsaný strach, ale něco, co vypadalo jako výraz blízkého vítězství, se čas znatelně zpomalil, dalo by se dokonce říct zastavil. Náhle se na zemi vedle Ginny rozzářil zeleně oscilující kruh, ve kterém se objevilo vznášející se stvoření. Bylo vysoké asi dva a půl metru, na zádech veliká křídla, která byla z temně černé kůže. Ostatně i celé tělo mělo tuto barvu. Do pásu dlouhé rovné havraní vlasy. Bělmo v očích by se nedalo najít, protože celé oči byly zality krví. Obličej protáhlý a špičatý. Jeho démonický vzhled potrhovaly špičaté zuby a dlouhé drápy na rukách. Byl oděn do něčeho, co připomínalo kus černé látky, který mu spadal od pasu až ke kotníkům a tělo měl z části zahalené koženým pláště, který dosahoval stejného místa. Hrudník měl vypracovaný a posetý namodralými jizvami. Harry na to koukal s otevřenou pusou a nebyl sám. Stejně vypadali i ostatní. Všichni byli jakoby zmraženi pomalým tokem času. Dokonce i kouzla. Ale to stvoření se pohybovalo daleko rychleji než to, co by se dalo zahrnout do normálu. Ona bytost vytvořila okolo Ginny, která nebyla evidentně dvakrát při smyslech, ohnivý štít a pohybem ruky navrátil čas do původního chodu. Během zlomku vteřiny kouzla doletěla ke štítu a odrazila se zpět na „popravčí četu“. Jako zázrakem však nemířila na manžele Potterovi, ale na jejich tři pomocníky. Do nich kouzla narazila a oni přeletěli přes celé nádvoří a byli na místě mrtví. Jejich pohledy, v kterých se zrcadlila čirá hrůza, vypovídaly o všem. Než na to mohl někdo nějak zareagovat, vztyčila se okolo Weasleyových a zbytku „popravčí čety“ magická zeď, která je oddělovala od „krásky a zvířete“. Přičemž bylo dáno Jamesovi a Lilly takové „privilegium“, že byli navíc zmraženi. Bytost přistoupila k Ginny a chvíli jí pozorovala. Pak si k ní klekla a začala se měnit. Zmizely jí dlouhé drápy na rukou a špičaté zuby, místo kterých se objevily, dalo by se říct, typicky lidské rysy. Oči ztratili svojí krvavou náplň. Začalo se objevovat bělmo, ale duhovka si svou krvavou barvu zachovala.
„Co ti to udělali?“ proneslo stvoření temně zabarveným hrubým hlasem, který by dokázal trhat skály.
Ginny mu bezděčně hleděla do jeho krvavých očí a pak mu z posledních sil skočila kolem krku. Celé “obecenstvo“ se na tu scénu dívalo s opovržením a nechápajícím výrazem. Nikdo se neopovážil ani hlesnout ve strachu o svůj život. Náhle se bytost od Ginny odtrhla. Podívala se na ní litujícím výrazem a pak konstatovala: „Oni ti vzali tvojí sílu.“
Dívka jen neznatelně přikývla. Bytost se rychle postavila na nohy. Změnila se zpět do své hrůzostrašnější podoby a během sekundy dolétla k panu Weasleymu. Ten se na ten hororový obrázek před sebou koukal s posvátnou úctou, která se mohla kdykoliv překovat ve veliký strach.
„Kam si to dal?“ zařvalo na něj stvoření.
„Kdo si?“ opáčil pan Weasley otázku.
„Tady se ptám já,“ křikla bytost a pan Weasley se začal svíjet v křečích na zemi.
Ihned na něj letěly nejrůznější kletby, ale ani jedna nepronikla přes vytvořenou zeď.
„Tak kde to je?“ vyjela na něj znovu ta bytost, když po chvíli přestala s mučením.
„Nevím, co myslíš,“ drze zatloukal předseda Starostolce.
„Dobře, takže tě budu muset trochu motivovat,“ zasmál se ledovým smíchem Ginnin zachránce.
Pohybem ruky zvednul paní Weasleyovou do vzduchu a uvrhl jí do koule, jejíž plášť byl stvořen z vody. Za to si vysloužil několik další kouzel. Ty však stačil zničit ještě před tím, než se k němu vůbec přiblížily. Přičemž Molly Weasleyová vysela neustále v té vodní pasti.
„Ginny,“ vykřikl Charles, „Ty vidíš, co se tu děje. Ty víš, že nám můžeš pomoct …“
Než však to mohl doříct, tak mu sestra pohledem vzala hlas a zhroutila se na zem.
„Takže,“ začalo stvoření a vůbec nebralo na vědomí Ginnino bezvědomí, „Aby si byl v obraze, Arthure. Pokud mi, co nejrychleji neodpovíš, tak tvoje milovaná ženuška zemře. A aby si věděl jak, tak ti to řeknu jenom pro tvoje krásný oči. Ta koule jí doslova rozmačká i tu poslední kůstku v těle. A potom si z ní můžeš udělat třeba rohožku ke krbu.“
S těmito slovy se stěny koule začaly k Molly Weasleyové rychle přibližovat.
„Tak,“ nastala dramatická odmlka, „Kam si schoval Ginninu sílu?“
Pan Weasley se chvíli díval na smrtelně bledou tvář své manželky, ale když byla od ní stěna koule jenom několik decimetrů, vyhrkl ze sebe: „Je na Odboru záhad. V místnosti s velmi nebezpečnými magickými předměty.“
Odpověď přišla však příliš pozdě. Jakmile to dořekl, ozvalo se lehké dvojité křupnutí. Koule se přestala přibližovat k paní Weasleyové a zmizela. Molly s hlasitým bouchnutím a několika dalšími křupnutími dopadla na tvrdou podlahu Azkabanského vězení. Stvoření se hlasitě začalo smát a během vteřiny se mu v otevřené dlani objevila skleněná zkumavka, ve které se třpytila stříbrná kapalina. Vypadala stejně, jako vzpomínka z myslánky, ale měla s ní společnou jenom tu barvu.
„Máš štěstí,“ poznamenalo stvoření, „O sekundu později a zlomilo by jí to vaz. Takhle to odneslo jenom pár žeber, ruce a nohy.“
Pak se během těžko zaznamenatelného časového úseku objevilo znovu u omdlené Ginny. Zkumavku nechal mistrně levitovat před sebou a začal se měnit. Nejprve se zmenšil do výšky normálního člověka, pak mu křídla zmizela v těle, kůže mu změnila barvu z nejtemnější černé na barvu normálního bělocha, zuby se změnily ze špičatých na ploché a místo drápů se objevily prsty. Vlasy se mu začaly zkracovat a proces ustal na délce do půli zad. Když mělo dojít na přeměnu obličeje, nasunula se mu na hlavu kápě a zvedl se mu před tváří magický štít, který nedovoloval shlédnout jeho obličej. Nádvoří ozářilo směs barev a jeho oblečení se přizpůsobilo novému vzrůstu majitele. Avšak nezaznamenalo žádné újmy. Vypadalo zcela jako nové. Takto “vymóděn“ přiklekl k Ginny, jemně jí rozevřel rty a odzátkoval zkumavku. Stříbrná látka začala vřít a nabývat na objemu. Když začínala přetékat, velikou rychlostí doslova dolétla do Ginniných úst. Ta se začala svíjet v křečích, které trvaly jen několik vteřin, po kterých se dívka uklidnila a otevřela oči. Chvíli se rozhlížela po okolí, ale nakonec její pohled zůstal viset na muži před ní.
„Acanie,“ vyhrkla Ginny.
Ten se na ní usmál, i když je pravda, že to přes barieru před obličejem nemohla vidět a políbil ji. Její hlava dokonale pronikla štítem a jako by s ním srostla. Po chvíli, která jim připadala jako věčnost, se od sebe odtrhli. Ginny si labužnicky olízla rty a Acanius jí pomohl na nohy.
Pak spočinul jeho zrak na Lily a Jamesovi Potterových. Jenom se na ně usmál a rozmrazil je. James se chvíli rozhlížel, zatímco Lilly si nově příchozího rychle všimla a vypustila na něj několik smrtících kleteb. Snad, aby se Acanius bavil jejich neschopností, zničil zeď, která jeho „zajatce“ obklopovala a kouzla měla k němu volný prostor. Vytvořil však okolo sebe černě svítící štít, který je všechna pohltil. Poté rozevřel dlaň a Lilyina hůlka se mu v ní objevila. Pak k Lily natáhl ruku a odhodil jí pěkných pár metrů dozadu.
„Myslím, že ti tohle jako ukázka mojí moci mohlo stačilo,“ zasyčel na ní.
Než však mohla nějak zareagovat, poslal na něj James kletbu Avada kedavra. Ten před sebou vytvořil dlaní kruh, který se ihned vyplnil vodou, ve které se paprsek „utopil“.
„Ani ty si nedáš říct,“ křikl na Jamese.
Jeho odpovědi se však nedočkal, protože s nim naložil stejně, jako s Lilly. Ginny se do jejich malého problému vůbec nepletla, jenom Acaniovi věrně stála po boku a sledovala, co se děje. Zahalený čaroděj však oběma „soupeřům“ hodil jejich hůlky zpět, snad proto, aby s nimi byla větší legrace. Ti toho však využili jednoznačně. Chtěli dokončit svůj úkol, a tak namířili své nově nabyté hůlky na Ginny a vykřikli: „Avada kedavra.“
Dívka udělala přesně to samé obrané kouzlo jako Acanius, ale než k ní kletby, které dokážou vysát život „do mrtě“, doletěly, tak si před ní stoupnul její „chodič“. Obě kouzla ve vzduchu zničil a oplatil kletbou Cruciatus.
„Jak si vůbec dovolujete,“ řval na ně při mučení, „Myslíte si, že vás nechám jen tak klidně jí zabít? Když sem jí před chvílí zachránil.“
Na okamžik přestal, aby Lilly a James mohli nabrat síly na další kolo a přivlastnil si jejich hůlky, které ihned poté zničil. Manželům Potterovým, tak sebral jedinou možnost, jak se z téhle patové situace dostat živý.
„Crucio,“ zaburácel znovu Acanius a poslední z rodiny Potterových se znovu začali kroutit v křečích.
„Tak abych to shrnul. Chtěli jste zabít Ginny, potom jste se pokusili zabít mě a nakonec zase Ginny. Za takový prohřešek je jedině smrt. A tentokrát se postarám o to, aby to bylo definitivně.“
Ještě chvíli po zakončení svého proslovu je mučil, ale když vycítil, že by je další pokračování mohlo zabít, přestal. Pohlédl na ně jako na letité boty, které se právě rozhodl vyčistit od zažrané špíny.
„Avada kedavra, Explosio,“ vykřikl Acanius.
Z ruky mu vystřelil nejdřív zelený paprsek, který trefil Jamese do srdce a poté rudá koule, která pro změnu zasáhla Lilly a ta se rozstříkla po nádvoří. Weasleyovic rodinka to doprovázela hlasitým vyjeknutím. Poté Acanius rukou pozvedl ostatky každého z manželů do vzduchu a tam je zpopelnil. Následovalo kouzlo, při kterém nechal jejich popel rozptýlit po Azkabanu. Pak s Ginny, která vůbec nemluvila, došli až ke zdi, která hlídala Weasleyovi.
„Naštěstí nenastal čas, abych tě i se zbytkem tvojí rodinou zabil. I když za to, že si nechal popravit Ginny a jenom díky mému zásahu se jí nic nestalo, bych se nad tebou neměl slitovat. Važ si toho, protože si jeden z mála, kteří se dočkali mojí milosti,“ řekl Acanius na adresu pana Weasleyho.
Rukou protnul vzduch a zbytek Weasleyovské „famílie“ bylo proti jejich vůli přeneseno do jejich domu.
„Tak a mám to za sebou,“ oddychl si Acanius, „Jsi si jistá, že si v pořádku?“
„Jo, sem. Mnohokrát díky za to, že si mě zachránil,“ promluvila po dlouhé době Ginny.
„Nemáš za co děkovat,“ napomenul jí jemně Acanius a znovu políbil, „Ty by si pro mě udělala to samé, kdybych byl na tvým místě.“
„To je samozřejmost,“ odpověděla Ginny na otázku, která byla pokládaná spíš jako oznamovací věta.
Pak se kolem nich zvedl veliký vítr, který jim oběma dost markantně cuchal vlasy a Acaniovi rozvlával plášť. Oni dva, jako by se v tom větru ztratili a když se vše vrátilo do normálu, již na místě, kde stáli, byly patrné jenom jejich stopy, které neměly, kam by mohly pokračovat.
Harry se s trhnutím probral. V okamžiku, když si chtěl začít nadávat a panikařit kvůli tomu, že se zase nadechl pod hladinou, vzpomněl si na svojí minulou zkušenost a klidně se nadechl znova. Jak tušil, nestalo se vůbec nic. Kouzlo, které mu obklopovalo hlavu, zafungovalo opět perfektně a znovu ho tak zachránilo před potupnou smrtí utopením. Chvíli ještě strávil pod vodou, ale když poznal, že se mu začíná hůř dýchat se vynořil, protože dojem z toho, že „bublina rychle splaskne“ byl veliký. A udělal dobře. Jenom pár sekund po tom, co jeho hlava protrhla vodní hladinu, kouzlo zmizelo.
„Tak tomu říkám klika. - Já taky, chlape. - Stačila chvíle a už by si okusoval kořínky.“
Poté se Harry osušil, oblékl do čistého oblečení a vyšel s úsměvem na rtu do svého pokoje. Když vešel, podíval se nejprve do křesla, nejblíže své posteli. Jeho Ginny tam již nebyla. Zato bylo perfektně ustláno a vyvětráno. Podvědomě jí za to musel pochválit, protože to tam už nevypadalo jako v kobce. Následně ho však upoutala jiná věc. Byla to jeho pravá dlaň, kterou měl zabalenou v sytě bílém obvazu. Napadla ho ale zajímavá myšlenka. Obvaz byl naprosto suchý. Nato, že strávil hodně dlouhou dobu ve vaně, by čekal alespoň že bude rozmočený, ale pravda byla jiná. Rychle sundal obvaz, aby se mohl podívat na své zranění, protože si za boha nemohl vzpomenout, co by se tam mohlo zakrývat. Když sundal i poslední kousek gázy, naskytl se mu dost bolestný pohled, při kterém se mu hned vrátily vzpomínky. Dlaň měl brutálně spálenou, ale i to by bylo dost mírně řečeno. Vypadala spíš jako špekáček, který necháte přes noc v rozpáleném ohni. Kůže se mu sice již začala obnovovat, ale neměla svojí přirozenou barvu a to mu na psychice moc nepřidalo. Svalil se do nejbližšího křesla, přivolal si hůlku a řekl: „Medico.“
Nic se však nestalo. Zkoušel to znovu a znovu, ale neustále se opakovalo to, co se stalo už u Matrixu. Akorát ho to neuvěřitelně vyčerpávalo. Jeho asi stý pokus skončil tak, že mu hůlka vypadla z ruky a on zůstal bezvládně sedět v křesle. Na malou chviličku zavřel oči, ale než mohl zabrat, tak ho vyrušily nějaké hlasy: „Myslíš, že už bude u sebe?“
„Nemám tušení, ale bude nám toho muset dost vysvětlit.“
„Co myslíš, neměl by se dozvědět, co se mu stalo s rukou?“
„Určitě ne. Nechci, aby se dozvěděl pravdu. Musíme ho udržet v naději.“
To se už pomalu otevřely dveře a do Harryho pokoje vešel Lupin a hned za ním Tonksová, která umělecky zakopla o práh a málem s sebou na zem vzala i bývalého profesora obrany proti černé magii. Ten ji však ve finální části, když se měla rozplácnout na zemi, chytil. Tonksová se na něj jenom usmála a pokračovala v cestě. Před křeslem, ve kterém seděl Harry, se zastavila a trochu vyděšeně zírala. Lupin k ní přišel, ale po tom co uviděl, vypadal stejně. Harry se na ně díval s vraždícím výrazem v očích, ve spálené ruce si točil mezi prsty s hůlkou a zdravou lehce poklepával do opěrky na ruce.
„Tak co to mělo znamenat s tím, že mě musíte udržet v naději,“ řekl Harry prozatím ještě kontrolovaným tónem.
„Co? Já nevím o jaký naději to mluvíš,“ zatloukal Lupin.
„Sakra nedělej ze mě blbce. Slyšel sem to. Slyšel sem, jak jste říkali, že nevíte jestli mi to máte říct,“ křikl Harry a ukazoval jim svojí zničenou dlaň.
„No, my by jsme ti to řekli, ale ne teď,“ zapojila se Tonksová.
„No jasně. Ne teď,“ vybuchl chlapec, „Co by jste mi říkali, že mám zmrzačenou ruku a že mi to tak nejspíš zůstane do smrti.“
„Harry, uklidni se,“ zachraňoval situaci Remus, „Tím, že tu na nás budeš řvát se to nespraví. Pokud by si zůstal tady, tak by se ti …“
„Jo tak já sem měl zůstat tady, jo? Podle tebe by bylo lepší vás tam nechat chcípnout jenom kvůli tomu, aby se mi nic nestalo,“ vyléval si hněv Harry, „Nechci, aby jste mi za to, že sem vás zachránil, byli vděční, ale něco tak důležitého by jste mi prostě měli říct.“
„A to ti mám snad za to dát nějaký prachy? Chceš mi vyčítat, že si mi už podruhé zachránil život nebo co?“ křikl Remus.
„Sakra já po tobě nic nechci. Já sem to pro vás udělal rád. Klidně bych si to dal znova, alespoň bych neudělal tu samou chybu a nešahal na ten blbej strom,“ řval Harry.
„Tak proč mi to vyčítáš?“ běsnil Lupin.
„Pane bože, já ti nic nevyčítám. Já jenom chci, aby jste mi už začali sdělovat nějaký informace, protože pokud vy mi nic nebudete říkat, udělám to samý i já a garantuji ti, že se od nikoho nedozvíte, kde sou ostatní horcruxy a ani co dělám.“
To Lupina vytočilo do takových „otáček“, že se otočil na podpatku a vyrazil ke dveřím. Když vztahoval ruku na kliku, na chvíli se zarazil a otočil se ještě k Harrymu: „Protože nejsi v Řádu a já taky budu trvat na tom, aby si tam nebyl co nejdéle, nemůžeme ti říkat nějaký věci. A pokud ty nám nebudeš říkat věci, který by ti mohli zachránit život, kdyby jsme se je dozvěděli, tak si klidně umři. Mě to bude srdečně jedno.“
„Jak chceš. Pokud si za tím stojíš, můžu tě ubezpečit, že se taky klidně můžu přidat k Voldemortovi a tuhle válku nikdy nevyhrajete,“ zařval na něj Harry a vymrštil se na nohy.
To byla ovšem chyba. Jakmile to dořekl, byl u něj Remus jako na koni a vrazil mu takovou na bradu, až ho usadila zpět do křesla.
„Ještě štěstí, že se tohohle tvoji rodiče nedožili,“ zařval na Harryho a s hlasitým prásknutím dveří opustil pokoj.
„Do prdele. Ten má ale ránu,“ konstatoval Harry a třel si tvář.
Z koutků mu odkapávala pěkně červeňoučká krev a vsakovala se do jeho trička. Tonksová tam stála a zřejmě pod otřesem z minulé situace, nebyla schopna slova, a tak bylo chvíli ticho. Harry pokračoval v masáži obličeje a Tonksová se sesypala na jedno z volných křesel. Jenom se dívala na Harryho a jedna myšlenka jí vrtala hlavou. Neodvážila se jí však vyřknout, protože nechtěla vyvolat znovu hádku. Za několik minut se osmělila a hlasem s nádechem prosby se ho zeptala: „Harry, jak si to myslel s tím, že se můžeš přidat k Voldemortovi?“
„Ale nijak,“ ubezpečil jí chlapec, „To sem jenom tak plácnul. Netušil sem, že to na něj bude mít takový vliv.“
„To se mu nesmíš divit. On totiž vašim a Siriovi slíbil, že tě bude vést k poražení Pána zla a ty si ho touhle větou dost zklamal.“
„Ty ale víš, že sem to tak nemyslel. Radši bych umřel, než abych se k té kreatuře přidal.“
„Nic si z toho nedělej. Určitě se mu to rozleží v hlavě.“
„Tonksová, co jste udělali s pohárem?“ změnil téma rychle černovlasý mladík.
„No zatím jsme ho dali do Bradavické síně slávy, dokud nepřijdeme na to, jak ho zničit.“
„Takže ho necháte všem na očích. Chytrý,“ okomentoval jejich plán Harry.
„Já ...já chtěla bych ti poděkovat,“ vykoktala ze sebe Tonksová po další chvíli ticha.
„Za co prosím tě?“ vyzvídal Harry odpověď, kterou ale dost dobře věděl, jenom jí chtěl slyšet z úst někoho jiného.
„Za to, že si nám tam přišel pomoct a hlavně za Rema. On by to nikdy nepřiznal, ale ten tvůj štít mu opravdu zachránil život.“
„Za málo,“ ujistil ji, „Kdyby to bylo třeba, neváhal bych a udělal bych to znova. Ruku ať vezme čert, ale hlavně vám, ať se nic netane.“
„Asi bych tě měla nechat samotného,“ zakončila Tonksová a vydala se ke dveřím.
Harry však na ní poznal, že neodchází kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě. Uviděl jí totiž při svém projevu v očích třpytící se slzy.
„Jo, Tonksová,“ neodpustil si ještě jednu otázečku, „Jak je na tom Fleur?“
„Ta je na tom dobře. Když si spal, byla u tebe skoro víc než Ginny,“ snažila se zakrýt slzy pobaveným tónem, ale nějak jí to nevyšlo, a tak raději takticky ustoupila.